Existuje shoda na tom, že student by měl nejpozději v době ukončení studia prokázat schopnost vytvořit samostatný akademický text, mezi jehož formální náležitosti standardně patří práce s odkazy na použité zdroje. Kde a kdy se to ale má naučit? Často tuto otázku kladou i přistižení plagiátoři – argumentují, že se pochybení dopustili právě proto, že je nikdo nenaučil řádně citovat. Většina českých vysokých škol už nácviku této kompetence věnuje specializované předměty nebo je zabudovává do povinných celoškolních základů. V této kapitole ale vycházíme z přesvědčení, že na skutečné osvojení této kompetence zpravidla jeden předmět nestačí, stejně jako je iluzorní očekávat, že studenti si tuto kompetenci již přinesou ze střední školy. Důležité naopak je, aby ji procvičovali kontinuálně, v průběhu celého studia, a to i v rámci „obsahových“ předmětů. To klade mimořádné nároky na učitele, kteří tak kromě odborných kompetencí musí disponovat i vhledem do logiky studentského psaní a časem na reflexi těchto „formálních prvků“ ve studentských pracích. S jakými problémy se pedagog v kvalifikačních a seminárních pracích nejčastěji setkává, a jak je řešit tak, aby to zabralo co nejméně času a zajistilo co nejlepší výsledek?
Plagiát nevzniká omylem
Studenti se často bojí, že se plagiátorství dopustí omylem. Domnívají se, že antiplagiátorská kontrola (ať už prováděná antiplagiátorským systémem nebo pedagogem) je jakýsi náhodný generátor postihů, který může dopadnout na kohokoli – protože každý přece tu a tam něco přehlédne nebo citaci nestihne doplnit ve stresu při závěrečné editaci. Ve skutečnosti je pravděpodobnost, že závažná forma plagiátorství vznikne omylem, pouze malá až nulová.2 Úkolem pedagoga je tedy nejen posílit obavy studentů, kteří by pomýšleli na úmyslný podvod, ale také rozptýlit obavy těch, kteří práci připravují poctivě. Obavu z neúmyslného plagiátorství lze vysvětlit tím, že se často směšuje porozumění smyslu citace a ovládnutí jejího technického provedení. Je proto klíčové, aby si studenti nejen osvojili formu citací (tedy zda citovat pod čarou nebo v závorce, jaké styly jsou k dispozici, že je potřeba citovat jednotně a jaké nástroje k tomu mohou technicky pomoci), ale hlavně aby pochopili jejich smysl.
Smysl a forma citace
Citace je možné chápat jako jistou formu jazyka, jímž autor textu komunikuje se čtenářem. Říká mu jeho pomocí, co mu pomohlo tu a onu myšlenku formulovat, o jaké zdroje se opíral. Také tím přiznává kredit a profesní uznání citovanému autorovi. Ale nejde tu jen o autora původní myšlenky, svá práva má i čtenář. Jednak má právo, aby si mohl kdykoli zkontrolovat, zda sedí to, co mu autor textu tvrdí. Může si přepočítat výpočty, replikovat experiment nebo právě ověřit, že autor textu správně převzal cizí myšlenku (tedy že ji například nezkreslil). Může ho také zajímat širší kontext citované myšlenky, dodatečné informace, nebo ho „reklama“ na dílo, z něhož autor čerpal, tak zaujala, že by si ho chtěl přečíst celé. Autor textu je mu povinen podat jasné informace, které mu naplnění těchto „práv“ umožní. Ne více, ne méně.
Rodné číslo publikace
Aby kontrolující čtenář mohl zdroj, ze kterého je citováno, najít, musí k tomu dostat jednoznačné informace, tedy jakési „rodné číslo“ publikace, kterým je nezaměnitelně identifikována. U knih je to autor, název, místo a rok vydání, u článků pak autor, název článku, název periodika, ročník a rok, číslo (pokud existuje), stránkový rozsah. Přidávat se pak mohou i další údaje jako ISBN, ISSN, DOI, nakladatelství, vydání apod., jimiž vycházíme čtenáři dále vstříc a ulehčujeme mu identifikaci nebo dokonce nalezení zdroje. Je vhodné, aby si studenti sami vyzkoušeli vytvořit citace na konkrétních příkladech – tedy našli potřebné údaje v knize, kterou právě drží v ruce, v odborném článku, který našel internetový vyhledávač, nebo vytvořili „citaci“ k obrázku, který koluje po sociálních sítích. Lépe pochopí smysl povinných údajů i tehdy, pokud budou muset sami publikace podle bibliografického záznamu dohledat, a uvědomí si, jak špatně se to dělá, pokud jsou údaje nedostatečné.
Citační styl určuje ten, komu je text určen
Soubor formálních pravidel pro citování jednotlivých položek se nazývá citační styl. Určuje, jak mají formálně vypadat odkazy (tedy „nasměrování“ čtenáře ke zdroji přímo v textu) a bibliografický záznam (tedy soupis všech zdrojů použitých v odkazech v jejich úplné podobě zpravidla na konci textu). Konkrétní podobu citačního stylu určuje vždy ten, pro koho je text psán – u odborných publikací nakladatel, redakce časopisu, u kvalifikačních prací vysoká škola a v případě semináře učitel. Pluralita stylů odráží specifika jednotlivých oborů, úzus toho kterého nakladatelství nebo vysoké školy, historický vývoj, kulturní zvyklosti. Aby si studenti osvojili principy citace, je užitečné, pokud mohou na praktických ukázkách porovnat různé citační styly mezi sebou – porozumějí tak lépe tomu, že se může velmi lišit forma, obsah ale zůstává vždy stejný.
Forma citací musí ale v rámci jednoho textu zůstat jednotná. V tom studenti často chybují nejen z nepozornosti, ale i z hyperkorektnosti. Velká část online publikací dnes totiž přímo obsahuje informaci, jak by chtěla být citována, a studenti tedy citaci v dobré víře zkopírují do své práce. Je třeba studentům vysvětlit, že tento údaj je závazný co do obsahových informací (tedy koho si přeje uvádět jako prvního autora, co z titulků vnímá jako název publikace apod.), formu ale mohou (a dokonce musí) přizpůsobit citačnímu stylu, který v práci používají.
Praktická pomoc
Studentům v začátcích jejich akademického psaní při dodržování stylu i při zápisu neobvyklých položek velmi pomáhají manuály. Je tedy vhodné jim poskytnout např. manuál některého z prestižních časopisů působících v daném oboru nebo předpis vysoké školy, pokud existuje. Anebo je vyzvat, aby si předpisy sami vyhledali. Pokud je to v rámci předmětu možné, je také žádoucí přimět je, aby si vyzkoušeli bibliograficky zaznamenat a odkázat zdroje, které nejsou typické (online články bez uvedeného autora nebo data publikace; odborná literatura vydaná institucí; zdroje v neznámých jazycích; ústní prameny) – naučí se tak nejen pracovat s manuálem, ale zároveň i přemýšlet o logice záznamu.
Užitečnou technickou pomůckou pro citování jsou tzv. citační manažery (též „citační software“ nebo „referenční manažer“). Tyto programy umožňují ukládat a spravovat bibliografické záznamy (například je importovat z databází a katalogů knihoven nebo vytvářet vlastní) a poté je automaticky vkládat do textu. Výhodou takových nástrojů je zejména to, že udržují jednotný citační styl v rámci textu a umožní ho i jednoduše změnit, pokud chce například student práci přepracovat na odborný článek a jeho vydavatel vyžaduje jiný styl než vysoká škola. Platí ale, že citační manažer nenahrazuje pochopení smyslu toho, k čemu citace slouží a jak se používá. Hodí se tedy spíše pro pokročilé uživatele, studenti s akademickým psaním začínající by se měli naučit citovat „manuálně“. Dále je potřeba si uvědomit, že citace vytvořená softwarem nemusí být správná, pokud čerpá z nesprávných dat. Vždy je proto třeba vytvořené citace a bibliografické záznamy zkontrolovat.
Trh s citačními manažery je v současné době velmi rozmanitý a nabízí celou řadu placených i neplacených variant. Většina programů vedle základní správy bibliografických záznamů nabízí i různé přidružené funkcionality, které se mohou velmi lišit (správa poznámek, ukládání souborů, prvky sociální sítě) – při výběru je tedy třeba dobře zvážit, jaký produkt bude pro dané účely nejvhodnější. Učitel může studentům při výběru pomoci tím, že jim vysvětlí, jaké citační manažery se nejčastěji používají v jejich oboru, informuje, k jakým programům má univerzita koupenu licenci nebo zda umožňuje zachovat si přístupy i poté, co student dostuduje. Vhodné je též usilovat o kompatibilitu v rámci pracoviště nebo studentských skupin – některé programy umožňují pracovat na společných projektech, sdílet seznamy literatury apod.
Úložiště není třeba citovat
Studenti často nechápou rozsah oněch „povinností“ vůči čtenáři, a citují proto raději „hyperkorektně“. Uvádějí tedy i rozsáhlé hypertextové linky vedoucí k databázi, v níž je článek obsažen, nebo citují jiná úložiště, jako je třeba JSTOR nebo Google Books. Až takto čtenáři cestu ke zdrojovému textu ulehčovat ale nemusí. Je potřeba jim vysvětlovat, že pokud zdroj jednoznačně identifikovali (viz výše), nemají už povinnost k němu čtenáři dále ulehčovat přístup – čtenář sám by měl být schopen si článek dohledat a opatřit (a tedy třeba i zaplatit za přístup do databáze, cestu do zahraniční knihovny apod.).
Internetové versus papírové zdroje
Pochopení logiky citace pomůže odstranit i další častý nešvar – vnímání „internetových zdrojů“ jako samostatného žánru vědeckých publikací. Studenty je potřeba důkladně upozornit na to, že internet je pouze „nosič“. Je to stejné, jako by v bibliografii citovali „papírové zdroje“. Rozhodnout, o jaký typ zdroje se jedná a jak s ním budeme pracovat, je třeba podle obsahových kritérií. To, že je např. odborný článek publikován pouze online, studenta nezbavuje povinnosti identifikovat ho v odkazu stejně jednoznačně, jako kdyby vyšel „papírově“ – pokud je to možné, měl by uvést jeho autora, název článku, publikační platformu, datum publikace a v tomto případě i přesný odkaz na webovou stránku. Dodatečným povinným údajem je u online publikací datum návštěvy – tím student opět naplňuje svoji povinnost vůči čtenáři jednoznačně identifikovat svůj zdroj, ale zároveň se chrání proti situaci, kdy internetový odkaz po tomto datu již nebude k dispozici nebo se změní jeho obsah.
Co mohu citovat?
To je častá otázka, s níž se pedagog vedoucí seminární nebo kvalifikační práci setkává. Studenti si často nejsou jisti, jaká pravidla platí pro to, co mohou uvést mezi svými zdroji. Nejjednodušší pravidlo zní: to, co jste měli „v ruce“, a pro online zdroje jej lze uzpůsobit na: to, co jste měli otevřené na obrazovce. Toto pravidlo by mělo studentům zabránit například v časté chybě z nevědomosti: Při bibliografické rešerši našli spoustu zdrojů, ke kterým se ale „fyzicky“ nedostanou například proto, že jsou za platební branou a do databáze nemají přístup, nebo protože kniha není v České republice k dispozici. Tyto zdroje by studenti rádi citovali, protože se bojí, že by jejich vynecháním dostatečně nepokryli téma. Je potřeba jim vysvětlit, že opak je pravdou – citováním zdroje, který „neviděli“, by se dopustili závažného prohřešku, neboť v práci se smějí citovat v zásadě pouze zdroje, s nimiž autor osobně pracoval. Stejně tak nepřípustné je například „kopírování“ citací z cizího seznamu literatury, pokud student tyto práce sám aktivně nevyužil.
Pravidlo ruky (obrazovky) ale na druhou stranu neznamená, že musí student citované knihy přečíst od začátku až do konce. Je zcela legitimní, pokud cituje pouze z těch částí, které ho při četbě zaujaly a které používá pro své téma. Pokud se ale v práci vyjadřuje k celé knize, měl by ji také celou znát. Složitou otázkou je možnost citování ze zdrojů, které nejsou přístupné celé – Google Books tak například chrání autorská práva některých knih tím, že vynechává určité stránky. I zde platí, že je věc na posouzení autora práce, v případě potřeby po konzultaci s vedoucím. Pokud je přístupná pasáž relevantní a pro zpracovávané téma dostačující, je možné zdroj citovat stejně, jako bychom v ruce měli fyzickou knihu.
Primární a sekundární citace
Pravidlo o ruce (obrazovce) lze použít i pro případ, kdy studenti chtějí citovat myšlenku někoho, jehož dílo nečetli přímo, ale znají je pouze zprostředkovaně. Pokud je tato myšlenka pro práci stěžejní, tedy je na ní například závislá hlavní argumentace, měl by vyučující upozornit na nutnost dohledat přímo tento primární zdroj. Pokud to však není možné nebo pokud tato myšlenka není pro práci stěžejní, lze využít tzv. sekundární citace. Student tedy odkáže na zdroj původní myšlenky, cituje ale pouze publikaci, kterou sám použil. V odkaze tuto skutečnost čtenáři komunikuje formule „cit. dle“.
Citovat lze pouze zdroj, s nímž byl autor v přímém kontaktu.
S pochybnostmi za vedoucím nebo do poznámky pod čarou
Systém citací nikdy není schopen pokrýt vše, co autor potřebuje čtenáři sdělit. Upozorněte studenty, že pokud mají pochybnosti o tom, zda něco citovat lze nebo nelze a v jaké formě, mohou se vždy poradit s odbornou literaturou, s weby pomáhajícími s akademickým psaním, s vedoucím nebo vyučujícím. V nejzazším případě pak mohou využít pro přímou komunikaci se čtenářem poznámku pod čarou, v níž své pochybnosti nebo doplňující informace explicitně vyjádří. Mohou tak vyřešit například problémy jako citace z archivu, který z důvodu nemožnosti cestovat nenavštívili (ale požádali někoho, kdo tu možnost měl, aby jim materiál nafotil), odkazy na informace z ústních přednášek (které jinak podle většiny úzů citovat nelze) nebo využití překladatele pro zpracování zdrojů v jazyce, jímž autor sám nevládne – všechny tyto případy by bez těchto doplňkových informací mohly být kvalifikovány jako podvod.
Seznam literatury není bibliografická rešerše
Závažnou chybou, které se studenti dopouštějí z nevědomosti či dokonce dobrého úmyslu, je zaměňování závěrečného seznamu použité literatury s bibliografickou rešerší. Domnívají se, že by měli v seznamu uvést všechnu relevantní literaturu, která k tématu existuje, a vnímají ho jako jakési „další tipy k četbě“ pro čtenáře. Někdy zahrnutí položek, které v práci nevyužili, odůvodňují i tím, že se bojí kritiky oponenta, který by jim mohl vytknout, že tu či onu práci nezohlednili. Je třeba proto zdůrazňovat, že v „seznamu použité literatury“ je klíčové právě slovo použité. Závěrečná bibliografie vždy musí být soupisem veškerých zdrojů použitých v odkazech, a to soupisem přesně zrcadlovým – vše, co se objevuje v odkazech, musí být pro čtenáře dohledatelné v seznamu literatury, a vše, co je v seznamu literatury, musí být alespoň jednou použito v průběžných odkazech v textu.
- Kozmanová, I. Kam až sahá akademická integrita? Nizozemské přemýšlení o dosahu a dělitelnosti. Dějiny a současnost, 2019, 8, 13–16.